IV. D gymnázium J. K. Tyla

Hlodá to ve mně a musím to sepsat; asi mu to dlužím: psáno tedy pro Huga a další generace, které už ani netuší

Začalo to někdy ve druháku na gymplu, kdy za námi přišel Julek Szabo – chodil o dva roky vejš, nyní asi právník, chodil pak s Jitkou Kalouskovou – ta byla o rok vejš a právničkou je určitě – vysvětlení tohoto vysvětlení přijde. Julek nám říkal, že nějakou dobu dělá školní časopis Victor a že dostal tip od profesorky Čechové, která nás měla v prváku na češtinu, že jsme něco napsali, že se jí to líbilo a tak. Další vysvětlení: Název Victor byl podle Štursovy sochy Vítěze, které jsme se celé roky studia koukali na zadek, kterou hradečtí gympláci čas od času hanobili. Její odlitek je taky v Praze v Belvederu, bafla na mě třeba i v Puškinově galerii v Moskvě. Konec vysvětlení.

            Zpět k Julkovi: Že maturuje a že na Victora nemá čas, tak abychom mu pomohli s připraveným číslem a pak to další si už dělali sami. No tak jsme ve školním podkroví – byl to takový depozitář fyzikálních a chemických pomůcek - točili klikou od cyklostylu - lihového rozmnožovacího přístroje, kterým se dokázalo udělat přes 100 kopií. Časopis vyšel, Julek odmaturoval a bylo to na nás.

            Sestavit časopis bylo to nejjednodušší, přizvali jsme spolužáka Jürgena – byl to Jiří, ale měl ty Němce rád – a, všichni autorsky potentní, jsme to na začátku školního roku sepsali a sestavili. Tedy září říjen. Tím to ale teprve začalo. Museli jsme sehnat blány, přepsat na ně vybrané texty. Sehnat blány ale nebylo jen tak, byly evidované. Psal se rok 1973, tuho. Dali jsme připravené texty přečíst již zmíněné prof. Čechové, ta řekla, že to není špatné a tak jsme jejím jménem vymámili ze školní tajemnice počet blan, odpovídající počtu stran článků.

Po přepsání prvních šesti stran (tři Hugo, tři já) jsme zjistili, že jsme spotřebovali mnohem víc blan, než bylo plánováno. Jednak jsme oba udělali stejnou chybu, že jsme je otočili jako kopírák – tedy druhou stranou. (Blána se používala vždy ve spojení s křídovým papírem. Na líc papíru jste na psacím stroji psali a blána obarvovala protlačená písmena na rubu. Silný kříďák pak sloužil jako jakási matrice: vložil se do lihového rozmnožovacích přístroje a zrcadlově protlačená písmena se pak tiskla už na obyčejný – lépe savý papír. Takhle vznikaly i samizdaty. Cyklostyly byly ale pak dost hlídané, tak samizdaty pečliví čeští lidé přepisovali pomocí kopíráků – to zas byl modrý papír, který protlačená písmena otiskoval na další papír, maximálně bylo možné udělat 5 až šest kopií – ten, kdo do kláves psacího stroje dost mlátil, tak i osm. Na kopírák jsme byli zvyklí, takže jsme blány zakládali barvicí stranou opačně a špinili tak válec psacího stroje.) Takže jsme několik blan zničili. Dalším úskalím bylo příšerné množství překlepů, které jsme, zvyklí vše psát rukou, na psacím stroji činili (psací stroje neměly ani Delete ani Backspace s uměním mazat). Dalším úskalím byly rozdílné typy písma na psacích strojích, takže nám vznikl článek napsaný ve dvou druzích písma. Pěkně hnusný. Vymodlili jsme ještě pár blan, ale to jsme začali být tajemnici podezřelí, tak nám řekla, že už víc nemá. Museli jsme zapojit rodiče a ještě pár blan porůznu vyzískat.

Shánění blan a přepisování textů nám zabralo přes dva měsíce. Do toho osmnáctiny, konec roku, Silvestr, kdy už jsme mohli legálně pít a tak. Přepsáno, nablánováno, jsme měli okolo pololetního vysvědčení a zjistili jsme, že škole došel líh (asi ho někdo pil – používali jsme ho i při chemii), takže se tisknout nedá. Čekání na líh vyplnil Hugo nápadem, že bude pěkné mít pěknou titulní stránku, pořádně vytištěnou a s okénkem pro vpisování pořadového čísla Victora pod naším vedením. Zdálo se mi to šílené, ale jednoho dne přinesl hotový balík. Když jsem se pak po letech potkával s panem Novákem v tiskárně, zjistil jsem, že se asi takhle pracovalo s uspořeným materiálem.

Čekání na líh jsme vyplnili sháněním papíru. Tam nám škola vyšla vstříc, měla několik starých balíků se zeleným papírem, odpovídajících savých schopností, o němž nevěděla, jak jej použít. Tajemnice už o nich ani nevěděla, našli jsme je při šmejdění po onom depozitáři pomůcek, kde jsme se motali opojení pachem lihu při minulém množení.

A najednou byl březen.

Zlom nastal v půli března. Hugo to opět dokázal, domluvil se s ředitelkou Krajského domu pionýrů a ta nás nechala opět někde na půdě točit klikou u lihového přístroje. Když jí bylo podezřelé, že točíme už moc dlouho, ptala se, co tam ještě tisknem, že už bychom to měli mít. A že dnes naposledy. Měli jsme asi tak dvě třetiny. Vycítili jsme nebezpečí konce azylu, odlili si líh z pionýrských zásob do flašky od vína, kterou jsme při točení zkonzumovali, a odvezli vše zpět na gympl. Svazácká klubovna měla nějaké volné skříňky, tak jsme jim to tam nechali, s tím, že je to nehotové, ať nám v tom neudělaj bordel, že ti důležití dostanou pár čísel grátis. 

Někdo z fyzikářů (asi byl taky v SSM) nás pustil ke školnímu liháku – museli jsme  jsme mu vysvětlit, že je to pro dobrou věc a že to na něj neřekneme (to jsme museli slíbit i u pionýrů), že nás zná a že máme líh, blány i papír a že to ví i Čechová (ta byla, myslím, ve školním výboru KSČ). To už ale byl duben. Někdy kolem půlky dubna už jsme vše natočili a  čekalo nás skládání, šití, malování jedniček na titul. Vše cca 120krát. Týden jsme po odpolednách ve třech makali, někdy i ve čtyřech, Hugo zapojil i svoji Moranu. 20. dubna jsme byli hotovi. To datum je důležité. Číslo jsme začali distribuovat o přestávkách školní výuky 21. dubna 1974.

To datum bylo v další historii tohoto našeho prvního žurnalistického počinu velmi důležité. 22. dubna 1870 se totiž narodil Vladimír Iljič, který zemřel v roce 1924. Ale to je teprve budoucnost této historie.

Současnost byla takováto: po prodeji zhruba dvou třetin nákladu Victora nás při další kolportáži o polední přestávce zachytil zástupce ředitele Marásek, zatáhl nás do své kanceláře, praštil s námi do pohovky a začal na nás ječet, co jsme to udělali, že nám to nikdo (tedy on) neschválil, že to bude nebetyčný průser, ať odevzdáme zbylá čísla, co máme v rukou, ať mu doneseme zbytek, co je ještě někde máme, že to zabavuje, ať zavoláme rodiče, že to bude řešit s nimi, že nám (tím myslel nás všechny - tedy i jeho a školu) hrozí bůhví co. Vzmužil jsem se a řekl jsem mu, ať do toho rodiče netahá, že je nám osmnáct, že jsme za sebe zodpovědní. Tak začal vychládat a poslal nás pro zbytek. Cestou o patro níž jsme potkali svazáckou předsedkyni, ta nás vpustila do klubovny. Shodli jsme se s Hugem, že bude lepší, když prachy, které jsme prodejem vydělali, jí odevzdáme do svazácké pokladny a tím získáme nějaké krytí tohoto průseru. Protože jsem se vyznal v těch prázdných skříňkách, připravil jsem část zbylého nákladu ke konfiskaci a ještě nějakých 15 čísel uložil na místo, kam už vůbec nikdo nepřijde: pro přátele a  pro dny příští. Tím jsme se stali vydavateli ilegálního časopisu.

Zhruba 20 čísel jsme pak odnesli do Maráskárny, v tu chvíli už to na škole věděli všichni, že tady hrozí průser – omlouvám se za to slovo, ale v tomto případě je na místě. Najednou začal být o časopis enormní zájem, najednou se všichni ptali, jestli nemáme někde náhodou schovaný ještě nějaký. Tvářili jsme se tajemně, že to nechceme rozmazávat. Mezitím se totiž do situace vložil ředitel Žuček, z titulu ředitelování největšího gymplu snad ve střední Evropě byl politickým činitelem okresního formátu. Ten si nás po konfiskaci toho zbytku předvolal a sdělil nám, že máme problém, a že ho řeší, jak ho bude řešit, že nám sdělí. My jsme si to až tak moc nebrali, měli jsme konečně pocit dokončené a odvedené práce.

Pár dní byl klid, přípravy na prvomájový průvod a tak. Občas jsme vytáhli nějakého Victora ze skříňky a měli-li jsme nějaké milostné cíle, tak jsme ho pustili do světa.

Před prvním májem to ale vypuklo naostro. Zavolal si nás ředitel, který si mezitím celého Victora důkladně přečetl. Že náš Victor byl předmětem jednání krajské ideologické konference KSČ, že tam byl ukázán jako největší zhovadilost v kraji, která si dokonce dovolila vyjít VPŘEDVEČER VÝROČÍ NAROZENÍ VLADIMÍRA ILJIČE A TO JEŠTĚ V ROCE, KDY SLAVÍME 50. VÝROČÍ JEHO ÚMRTÍ. Že je potřeba se tím zabývat, že je potřeba viníky náležitě potrestat, že je potřeba pracovat tak, aby se to již nikdy neopakovalo. „Takhle mi to volali, že se tím máme ve škole a na okresní úrovni vážně zabývat. Kdyby ti primitivové,“ rozčílil se ředitel a vyslovil tuto větu tak, jak by se měla číst, kdyby primitiv nebylo cizí slovo. Jak jsme později zjistili, vyslovoval tak oblíbené slovní spojení Ti primitivové obvykle a ještě přitom vždy přitáhl lokty k tělu, otočil ruce dlaněmi vzhůru, jakoby dotyčné na nich třímal. „Kdyby ti primitivové aspoň řekli, že si slavnostně připomínáme výročí úmrtí, oni ho slaví. A pak ať něco říkají. A ty vpředvečery nám byl čert dlužen.“ Opět dlaně vzhůru.

V tu chvíli jsme věděli, že je to náš ředitel. Že naše veřejné tajemství z prvního ročníku funguje. Rozhřešení odložil: Musíme se k tomu postavit na okresní úrovni, prozatím zastavuji vydávání časopisu Victor a až dospějeme k nějakému řešení, tak řeknu. Že máme sekat dobrotu a kdybychom chtěli něco dělat, ať se radši přijdem poradit. Trochu jsme zase mávali Čechovou a že v úvodním článku píšeme, že jsme to číslo dali dohromady a začali tisknout na podzim, kdy jsme si ještě zdaleka nic nepřipomínali a že jsme byli rádi, že jsme to konečně zkompletovali, tak jsme s tím hned šli ven, takže jsme si souvislost s leninskou tradicí v tu chvíli ani trochu neuvědomili. Ještě nám chvíli mluvil do duše, my jsme mu něco rozumně vysvětlovali a když nás vypustil, tak hned za dveřmi do ředitelny Jürgen radostně povyskočil, neb jsme právě prošvihli písemku z biologie.

Teď mi dovolte malé intermezzo: Veřejné tajemství bylo, že ředitel rád chodil do kina na dopolední představení pro důchodce. Asi mu to připadalo jako aktivně strávená pracovní doba, na večerní představení by s ním manželka zřejmě nešla a stejně byl v té době furt na schůzích. Když jsme byli v prvním ročníku gymnázia, vypukla další reforma školství, následující po té, co střední všeobecně vzdělávací školy proměnila v gymnázia. Výuka na gymnáziích začala být čtyřletá. Tím se počet tříd ve škole zvýšil o jeden ročník. A hradecký gympl měl těch tříd v ročníku sedm, bylo áčko i géčko. Čímž se škola nevešla do své budovy. Muselo se to řešit, prozatím provizorně. První ročníky tak měly jen odpolední výuku, tedy spíš podvečerní. Je třeba říci, že než jsme gympl dokončili, rozběhla se další reforma školství, začaly se rušit deváté třídy na základních školách. Na gymplu tak přibylo pokusné háčko složené z - pro nás devatenáctiletých skorodospělců – ani ne čtrnáctiletých malých dětí. V tomto regionu se již od dob Jana Ámose reformuje školství. Každý, kdo si myslí, že školství jen trochu ovládá, tak dělá reformu. To nezastaví žádný režim.

Takže v tom prvním ročníku bylo pro nás pohodlnější chodit do kina dopoledne, byly slevy pro důchodce a nebyla rodičovská kontrola, na co chodíme. Jediná kontrola byl ředitel, jako patnáctiletí čerství gymnazisté jsme se k němu hrdě hlásili a on vznesl káravou otázku: Studenti, jak to, že jste dopoledne v kině? Odpověď, že máme celý rok jen odpoledne mu připomněla, že tak asi někdy rozhodl a tak se s námi při dalších návštěvách (pro důchodce se hrálo dvakrát týdně) vřele zdravil, někdy jsme si při cestě do školy i popovídali o zhlédnutém. Byla to taková školní představení. A tyto své studenty měl nyní řešit. Konec intermezza.

Další volání k řediteli bylo v květnu. Mezitím jsme se umyti a oholeni aktivně zúčastnili prvomájových oslav. Aktivně teda v tom, že jsme v průvodu došli až před tribunu a rozešli se, až když ředitel a třídní ohlásili rozchod. Podstatou volání bylo asi toto sdělení: Ti primitivové nechápou, co je to studentská recese. Oni snad nikdy nestudovali. Opět při tomto sdělování utekly dvě školní hodiny a nějaká ta písemka. Ředitel se s obavami ptal, jestli něco nechystáme, aby nebyl problém. Hugo mu sdělil, že máme plný šuplík příspěvků a že nevíme, co s tím. Že zkusíme něco vymyslet. A že se přijdeme, než něco uskutečníme, poradit.

Tím jsme dostali návštěvy v ředitelně pod svou kontrolu. Když při výuce hrozilo něco nebezpečného, či na co jsme se nepřipravili, ohlásili jsme, že jsme voláni k řediteli. Jürgen s námi chodil jen občas, když něco hrozilo jemu. Ředitel si s námi povídal o životě, a že se mu daří to rozmělňovat hovorem i časem. My jsme mu říkali, že jsme vymysleli novou podobu Victora, že bychom ho rádi vydávali jako nástěnné noviny, ty že můžeme během chvíle odstranit, že to bude za sklem, takže pod kontrolou. Jeden klíč u nás, druhý v sekretariátu školy. Při některé další návštěvě jsme pak dostali požehnání. Až do prázdnin jsme se pak chodili aspoň jednou týdně zeptat na vývoj naší kauzy. Zase zaznělo Ti primitivové a jak se daří to nechávat spát. Zároveň bylo cítit, jak moc si ředitel uvědomuje, že kdyby nás jednoduše potrestal, tak kus toho štráfu zůstane i na jeho škole a tedy i na něm. Jen v půli června nám naznačil, že se to bude muset nějak uzavřít. Pro něj a pro ně.

Týden před prázdninami jsme za ním zašli na kus řeči. Sdělil nám, že je klid, ale musí učinit tento krok: Studenti, sděluji vám podmínečné vyloučení ze studia. Doufám, že do maturity už nic nevyvedete a nebude se o vás mluvit. Nikomu o tom neříkejte, toto sdělení sděluji pouze vám a kdyby se někdo seshora náhodou ptal. Ale on se nezeptá.

Nikdo se už neptal a v žádných papírech se ta podmínka neobjevila, což bylo v dobách nejrůznějších opatření a rozsáhlých kádrových materiálů jen dobře.

Tak skončil rok s Victorem, jeho vydávání jsme na podzim před maturitou předali Ivoši Kalouskovi z druháku, nyní asi doktorovi, bratrovi oné Jitky, co s ní chodil Julek, který nás do toho všeho namočil.

/jak/